Někdo pracuje se železem, někdo má raději ruce od hlíny. Ovšem skvělý materiál je také dřevo.
Navštívili jsme pana Milana Žlebčíka na Čarabovské. Má super vyhlídku na naše kopce – však to tam znáte. Celý život je abstinent, nedá si ani pivo. A tak se baví jiným způsobem.
Milan je fajn jméno. Jednou budeme muset spočítat, kolik přesně Milanů v Mikulůvce máme. Dnes se tu u krbu sešli dva. Milan se ptá, Milan odpovídá. Je leden 2026 a venku pěkně mrzne.
Ahoj Milane. Začneme zostra. Nejsi úplně mikulůvčan Jak jsi se sem dostal?
Já jsem se sice narodil v Ostravě, ale rodina pochází ze Zašové. Kdysi před třiceti lety jsme sem s manželkou začali jezdit za kamarádem. A byla možnost tady postavit chalupu. Takže od té doby jsme tu každý víkend a skoro všechny dovolené budovali chalupu. Dnes už tady bydlím. Je tady krásně, třeba když vychází slunce… ten rozhled například.
Pověz mi o sobě. Čím jsi se vyučil?
Celý život jsem byl strojvedoucí. Nádražák, ale ne na železnici – na vlečce v lomu ve Štramberku. Deset let jsme tam bydleli, pak třicet v Příboře, kam jsem se přiženil.
Jsem vyučený provozní zámečník pro Vítkovice a zařídili mi kratší vojnu s podmínkou, že půjdu do cementárny k posunu. A tam mi hned nabídli možnost udělat si papíry na lokomotivu. No a zůstal jsem tam napořád až do důchodu.
Ten lom pořád funguje, že? Byla to těžká práce?
Jojo, teď se už kope jen do hloubky a zbývá vápenec tak na dalších třicet let.
Na mašině se člověk nenadře, ale bylo to náročné na hlavu. Pořád nějaké předpisy, pořád něco nového, pořád učení, musíš být furt ve střehu. Takže jsem jako odpočinek a odreagování pořád něco tvořil.
No to jsme se skvěle dostali k hlavnímu tématu. Milan Žlebčík je řezbář. Jak jsi zjistil, že to umíš? Že by to třeba šlo?
Já jsem řezbář – samouk. Na začátku jsem ale zkoušel malovat. Až k výstavám jsem to dotáhl. Krajinky… no přišlo mi to takové nezáživné. Lidem se to líbilo, ale potřeboval jsem dělat něco trochu jiného. A zkusil jsem to se dřevem. Neměl jsem nic – ani materiál, ani náčiní… no postupně jsem do toho pronikl.
Je to vlastně už 35 let, co jsem nechal malování být. Před deseti roky mne zase napadlo se ke štětcům vrátit. Teď dělám spíš abstraktní obrazy. Na první „nové“ výstavě jsem pozoroval lidi, jak chodí a přemýšlí – co on to namaloval, jak to vlastně myslel… Kolem třiceti obrazů jsem od té doby vytvořil. Ovšem poslední rok už jsem zase jen u dřeva.
A vy máte v rodině nějakou uměleckou tradici? Nebo to přišlo samo?
Do mých 18 let jsme bydleli v Ostravě a můj otec dělal v divadle jevištního mistra. Staral se o kulisy i osvětlení. To byl u nás doma asi nejbližší „umělecký“ obor. Tatínek pocházel ze Zašové a mamka z Byniny. Já jsem ve městě chodil do ZUŠky malovat.
Potom jsme se přestěhovali do Meziříčí. Už jsem měl jiné koníčky – hlavně fotbal. A ten to nakonec vyhrál. Po desítkách let závodního fotbalu mám dnes nové koleno. Možná jsem měl tehdy zůstat u malování.
Máme tu v Mikulůvce nejméně další dva šikovné řezbáře. Ty jsi třetí. Kolik lidí obecně umí něco takového? Nebo se to naučím také?
Myslím, že před deseti lety moc řezbářů nebylo, ale dnes to zkouší kde kdo. Když u toho vydrží, za pár let už možná něco dokáže. Každopádně já jsem spíš tak od sekyrky. Mám hodně známých řezbářů a proti nim jsem amatér. Každý má svůj rukopis a podle toho spolehlivě poznáš, kdo je autorem. Jsou třeba sympozia, kde se řezbáři sejdou a celý víkend něco vyřezávají. Ale tam já nechodím, vyhovuje mi klid. Dělám si to jak chci, kdy chci.
Ono je potřeba mít ke dřevu trochu vztah. Musíš si vybrat ten správný materiál, mít představivost a postupně se vše naučit. Chodívám po lese a už vidím ty krásné kusy, které pak doma zpracuju. Vyřežu ovečky, figurky, sestavím to dohromady a je z toho betlém.
Vlastně celý podzim i zimu dělám betlémy. Během roku jezdím hodně na ryby do severních Čech a tam celou dobu u vody vyřezávám figurky, ze kterých pak v zimě doma skládám betlémy. Jsem tam každý rok přes léto několik týdnů, takže je pak z čeho vybírat. Na příští rok mám už nachystaných asi dvacet nových betlémů. Figurky dělám z lípy, korpusy hledám v přírodě. Vybírám zajímavé kusy dřeva, pokroucené kořeny a kmeny… Najdou se nádherné věci. Letos jsem vytvořil takových padesát betlémů. Něco se prodá, něco jde na výstavy a pak se mi vrátí zpět. Některé mám jen pro sebe, ani je nikam nepůjčuju.
Kde ty výtvory skladuješ? Vždyť chalupa je malá.
Jsou uloženy ve sklepě tady i v Příboře. Samozřejmě je toho za ty roky už hodně.
Aktuálně mám betlémy zapůjčené do Štramberku, do Havířově, skončila výstava v Kopřivnici, v Libhošti, ve Frýdlantě. V minulých letech jsem měl i samostatné výstavy, v Příboře míváme srazy betlémářů… Každý rok přes vánoce vystavuju tak na pěti betlémářských akcích. Tady na Valašsku je asi 25 členů spolku betlémářů, ale já jsem jen externista, nemám rád schůze a podobné věci 🙂
V létě chodím něco řezat tady pro děcka na tábory, ukážu jim tu práci, to je taková sousedská spolupráce. Na žádné řezbářské soutěže nechodím, to mne nikdy nelákalo.
Máš tady na chalupě nějakou dílnu?
Přes léto hodně pracuju venku, ale teď v zimě prostě sedím tady u krbu a řežu. A manželka se pak děsí, jak to tu vypadá. Broušení dělám jenom venku, to by doma nešlo.
Tady vidím opravdu velké dřevěné obrazy. To si kreslíš předem a pak řežeš podle plánu? Co jsi vyřezal největšího?
Musím mít nějaké téma a představu, pak si to načrtnu a je to. V Příboře máme takovými reliéfy obložené celé schodiště.
Co největšího? Dělal jsem šneka z jednoho kusu, byl 6 metrů dlouhý. Měl metrovou ulitu a byla to vlastně lavečka pro tři chlapy. Samozřejmě byl venku, ale po deseti letech už je po něm. Posezení pro 6 lidí z lípy, sedačky taky z jednoho kusu. Mám tu u chalupy třetího medvěda, dva se už stihli časem rozpadnout. Socha venku vydrží osm, deset let. Možná patnáct, když se dobře vybere materiál. Ale často do dřeva nevidíš, shnije to zevnitř. Dnes vše natírám olejovým lakem, to je dobré, to jsem před 15 lety neznal.
Když si to shrneme – jsi v důchodu a nenudíš se. To zní fajn!
A konečně – co tady ten kopec nad váma? To jsi všechno vyřezal osobně?
Tady nahoře byl pomníček, pochovali jsme tam kdysi pejska. Zhruba před dvanácti lety jsem tam začal budovat posezení. A postupně se to nabalovalo a dnes je z toho známé místo. Začali tam chodit lidi. Cyklisti tu už 2x měli VKVčka, chodí sem turisté z různých stran, ze všech okolních vesnic. Mám dnes mezi turisty a cyklisty spoustu kamarádů, kteří se tu objeví i dvakrát či třikrát týdně. Třeba z Kateřinic, jsou to už štamgasti. Jiní každý týden přijedou na kolách, posedíme, popovídáme, dají si pivo a jsou spokojení.
To tam přidáváš podle nějakého plánu? Nebo jak máš čas?
Spíš jak se podaří. Teď jsem chtěl ještě takovou zvoničku, pět zvonců by tam bylo. Mám ji skoro připravenou. Ale asi tam nakonec nebude, i ten jeden zvon, co tam je, je slyšet pořád. To by už nebyl klid vůbec.
Byly tam nejdřív dvě sochy a když se začaly rozpadat, postupně jsem tam udělal další, křesílko a lavečku. Sloup s pohádkama je tam už taky třetí rok.
A to je tvoje louka? Není tam po turistech nepořádek?
Je na hranici několika pozemků, ale s majiteli není problém. Sami jsou rádi, že se mají kam posadit, když přijdou třeba pracovat do lesa. Funguje to bez problémů. Turisti si po sobě často odpadky odnesou, ale koš tam samozřejmě máme. Binec tam není.
Jenom v poslední době začali někteří návštěvníci jezdit autama a čtyřkolkama až na kopec. Museli jsme tady po okolí dát cedule a zákazy. A když někdo přijede, honíme ho pryč. Na těch loukách se seče seno, tak se tam nemůže jen tak jezdit a všechno poválet.
Kolikrát denně tam chodíš? Máš to z chalupy pár kroků. A co zásobování? Jak funguje bar?
No o víkendu jdu nahoru třeba pětkrát. V pondělí tam není nikdo, tak jenom nakouknu. Ale v sobotu je tam klidně 15 lidí najednou – pak je bar za chvíli prázdný. Naprostá většina návštěvníků za občerstvení zaplatí. Není z toho žádný výdělek, ale nemusím provoz ani dotovat. Hlavně jsou ale lidi rádi a chválí vyhlídku i nápad. To mi samozřejmě dělá radost.
Děkuji Milane za pěkný rozhovor. Ty dřevěné výtvory krásně pasují do krajiny.
Přeji ještě mnoho let dobrý zrak a pevnou ruku. A jistě se na Čarabovské budeme potkávat i nadále.