Minule jsme probrali spoustu věcí. Dnes se chci zeptat hlavně na Vaše starostování. Jak to začalo?
Vrátila jsem se do Mikulůvky do domu po rodičích. Někdy v 80. letech mne z národního výboru oslovili, zda bych výhledově nemohla v jejich práci pokračovat. Když pak v roce 1984 onemocněl tehdejší tajemník Zdráhala, přišel za mnou, jestli bych šla do voleb. Ptala jsem se maminky, která už byla v nemocnici, co s tím. Ta mi jen odpověděla, že bych mohla za rodinu té dědině něco vrátit. Přišlo mi, že kolem jsou slušní lidé, zemědělci, známí, tak jsem jim na to kývla. Byla to zvláštní doba, dnes nepopsatelná situace. Nikdo netušil, že za pár let bude v roce 1989 ukončena vláda jedné strany.
Zvolili mne a já jsem začala pracovat na obci spolu s panem Františkem Markem. Ten už před několika lety odešel na věčnost.
Vy jste stavěla koupaliště?
Dostali jsme za úkol postavit vodní nádrž, protože když hořel „Baťův les“, nebyla voda, jen z Bečvy. Zastupitelstvo bylo plné mladých lidí po škole a ing. Limberský navrhl, že lepší než nádrž by bylo koupaliště. On jako projektant to i zpracoval, okres odsouhlasil a poslední mikulůvská „akce Z“ mohla začít.
Pracovala celá dědina. Jeden z chlapů dostal přidělené nové nákladní auto. Pamatuju se, že přišel a říká – jdeme na to! Ale bylo čtvrtého ledna 1986, když jsme začali bagrovat. Potok se tam kroutil sem a tam, kolem bylo pole a úplně všude bahno. No dokázali jsme to.
Vše se financovalo ze státních peněz. Objem velkého bazénu je myslím 600m3 a máme tam i hydrant pro hasičská auta.
Koupaliště se zkušebně otevřelo v roce 1989. Dáša Adámková a Hanka Potěšilová pracovaly v bufetu a děcka si chodily na obložený chleba s vajíčkem a zeleninou za 5,- Kčs. Byli tehdy lidé, co s výstavbou nesouhlasili, ale já jsem novinky hájila. Všechno obecní byla zatím jen práce, tak byl čas i na odpočinek. A dneska tam o prázdninách sedím v pokladně a vždycky si někdo přijde popovídat a zavzpomínat.
Tak to byl úspěch, koupaliště je známé široko daleko. Co ještě jste stihli?
Zbytek volebního období jsme řešili všelijaké věci. Jednou nešlo sehnat uhlí, jindy chyběly brambory, nebyl chleba na velikonoce. Také si chodili lidé na obec postěžovat, když se jim něco stalo doma, třeba si jenom potřebovali promluvit.
Pak už byl rok 90. Byla jsem sice i na další kandidátce, ale ještě před volbami jsem se rozhodla vrátit do banky, protože se mi blížil důchod a chtěla jsem ještě pracovat.
Po mně tu byl starostou pan Stančík, takový tichý člověk. Ale bohužel onemocněl, tak za něj v dalších volbách nastoupil Zdenek Tesař. Ale tomu zdraví také nepřálo, měl nějakou špatnou práci a dál už to také nešlo.
Já jsem slyšel, že ho navíc potkaly povodně v roce 1997.
Ano, povodně u nás byly 2x. On zažil jedny, já pak ty druhé.
Takže před volbami v roce 98 jsem vzala papír a prošla celou dědinu. Kandidovala jsem hlavně proto, že mi vadilo, že jiné obce se zvelebují a my jsme měli jen půl vodovodu a závazky z aféry s LTO. Ptala jsem se lidí a sepsala 35 bodů, co je potřeba udělat. Byla jsem z dřívějška také zvyklá na veřejné schůze. V hospodě bývalo plno a jak si lidi dali pivo, pověděli mi i věci, které jinak neřeknou. Splnila jsem jich nakonec 31. Dneska po letech je potřeba spoustu těch věcí dělat znovu.
Ano, nic není napořád. Jak tedy vypadalo vaše druhé starostování?
Nastoupila jsem tedy znovu na obecní úřad, to jsem už byla v důchodu. Peníze nebyly na nic, faktury se strkaly do šuplíku a po prvních povodních bylo pořád děsně práce. Měli jsme 2 miliony rozpočet a 4,5 milionu dluhů na vodovodu, další půlmilion z povodní a žádnou kanalizaci. Co s tím. Ale všechno jde, když se učíte od druhých. Výhled nebyl nic moc, ale nějaké dotace se našly. Musela jsem se třeba naučit počítat m3 dřeva, abychom mohli prodat část dřeva z obecního lesa a zaplatili aspoň něco. Sehnala jsem i kontakty v NERVu, tam mi odborníci poradili, jak to celé postavit na nohy.
V roce 2002 jsme v obci dokončili plyn, který se připravoval už od roku 1989. Když se dělalo výběrové řízení, měli jsme 25 uchazečů. No nevěděli jsme, co s tím. Vyřadili jsme firmy z daleka, aby sem nejezdil někdo z Českých Budějovic. Nakonec jsme vybrali jedny místní a myslím, že to udělali dobře. I cesty, co opravovali, drží dodnes.
Po zprovoznění plynových přípojek se zlepšilo ovzduší. Zdálo se, že je to výhra, ale dnes po dvaceti letech jsme zpátky. Sice máme v Mikulůvce plyn, ale kvůli ceně někteří zase topíme v kamnech a komíny kouří. Čas ale zase ukáže. Třeba přijde nějaká ta obecní energetická samostatnost. Pekaře tu máme, obnovený obchod také, vajíčka nám slepice vyrobí a maso někde koupíme. Kanalizace funguje, zbytek vodovodu snad s nějakou dotací dokončíme a odpad třídíme. Vždycky se můžeme poohlédnout po okolí, abychom se poučili jinde, co ještě zdokonalit.
Ještě k těm povodním. Bylo tady hodně vody? Já jsem to zažil v Přerově, tam je Bečva o dost větší.
Tady u nás spadlo 5 mostků. Byly to stavby bez dokumentace, jak si kdo postavil… Na jeden z nich u zvoničky nám přispěly Krakovany v Čechách, poslali nám asi 50 tisíc. Možná je tam ještě cedulka. Já jsem tenkrát nevěděla, co si s tou pohromou počít. Jedna zastupitelka mi poradila – kup si nové šaty a běž za ženisty do kasáren. Lepší nápad jsme neměli, tak jsem tam vyrazila. Pokorně jsem se šla zeptat, jestli nám nemůžou nějak pomoct. Hleděli tam na mne překvapeně, co vlastně chci. Když jsme tam jeli, spadl za námi další most, takže jsme tu pomoc dovést prostě museli. Jinak se nedalo do dědiny dostat. Naštěstí za dva dny se ho podařilo provizorně opravit.
Chlapi později sehnali až v Brně železné výztuže, aby se ty mostky daly udělat z jednoho kusu. Pak nastoupili vojáci, tetky upekly buchty a občas jim hodily do čaje nějakou kořalku pro zahřátí. Začalo se betonovat a šlo to jako po másle.
Po povodních jsem pak běhala po úřadech, protože se začaly hýbat kopce a muselo se odvodňovat. Bylo potřeba stabilizovat svahy, opravovaly se i poničené vedlejší komunikace. Jela jsem třeba na ministerstvo zkusit, co by se dalo dělat. Vzala jsem frgály a slivovicu a vyrazila do Prahy. Nakonec se mi podařilo domluvit, že se upravil terén, aby ta voda tekla tam, kde neškodí. Dělaly se i vrty a celkem se to uklidnilo. Ale i dnes je potřeba vše udržovat.
A byl zároveň opačný problém – 15 domů tady nemělo vodu. Tak jsme museli zase vymýšlet. Hledali jsme a nemohli trefit pramen. Prostě jak se všechno posunulo, někde bylo vody moc a jinde žádná.
Stavěli jsme třeba tenisové hřiště. Bylo tam pole na rovině a podařilo se nám ho vykoupit z restituce. Pak přišla druhá povodeň a domek nad ním začal ujíždět. Říkají tomu karpatský flyš a jak se to rozjede, domy se vyvrací a padají.
Jako starostka jste měla asi opravdu pestrý život.
Mám i spoustu dalších zážitků. Jednou jsem se pohádala s hasičama. Byl problém s vodou, která tekla po ledě ze zmrzlého kopce a oni seděli u piva… tak jsem musela udělat pořádky, aby se trochu vzpamatovali. Hasičům jsme také museli dokoupit výstroj, holýma rukama se nic moc dělat nedá.
Jindy zase byly problémy, že jednomu sousedovi se nelíbilo, když třeba někdo stavěl a vyřizoval povolení, mezitím si nachystal základovou desku…. už na něj šlo udání. To bylo děsné, tak jsem chytrákovi řekla, že o něm napíšeme do kroniky… tak se to trochu uklidnilo. On každý dům je historicky nějak posunutý, kousek na cizím pozemku nebo jinak.
Ano, teď nám tu Katastr chce dělat pořádek, uvidíme, co z toho bude…
Vždy je něco k řešení, to se nevyhýbá nikomu. Tehdy jsem vždycky zašla do hospody a tam se dalo všechno vyřešit. Dneska ale přijdu a nikdo tam není. Sousedé se však potřebují potkávat, zazpívat si a podebatovat o starostech, které každý má. K tomu trochu slivovice a co víc – jen zdraví a spokojenost.
Co škola, základ obce? Jak jste to zvládali s málo penězi?
Když jsem začala znovu dělat starostku, bylo to se školou špatné. Nebyly prostě děti. Ovšem my jsme ji chtěli udržet. Tak jsme jeli do Ostravy a Zlína prosit, aby nám školu povolili zachovat. Oznice tehdy svoji nechala vymazat z registru. A to jsme nechtěli dopustit, zpátky už by to nikdo nezapsal.
Rekonstrukci budovy jsme dělali natřikrát. Tři roky po sobě, vždycky jedno patro. Voda, elektrika, odpady, kuchyně včetně vybavení. Nebylo jak to udělat najednou. Takže o prázdninách musely i učitelky chodit uklízet. Samozřejmě se jim nechtělo, ale prostě jsem jim řekla, ať si to uklidí podle sebe, ony tam budou pracovat. Nakonec to byl velký pokrok. Děcka jsme naučili třeba i stolovat. Takové věci se dělaly.
Dnes si myslím, že to minulá ředitelka dala opravdu dohromady. I když někdo na ni nevzpomíná rád, já to takto s odstupem vidím, že bez ní by ta škola už dnes nebyla.
A spolky? Myslivci, fotbal… o hasičích jsme už mluvili.
Dříve myslivci velice pěkně fungovali. Chatu postavil v roce 1981 tatínek paní místostarostky Limberské, pořádaly se bály a kde co všecko. A dnes jsou skoro všichni myslivci na Oznici a tady je to mrtvé.
Dál třeba velké hřiště. Není v pořádku, je tam rozdíl asi půl metru na výšku z jednoho konce na druhý. Zkoušeli jsme to ve Zlíně prosadit, aby se dalo do pořádku, nějaký příspěvek. Ale hejtman Lukáš nám s tím tehdy nepomohl. Škola se dala dohromady, ale ten projekt na hřiště zůstal v šuplíku.
Já se musím jít zeptat, jak to ti fotbalisti mají, protože prý sice už nefungují a nehrají, ale to hřiště je pořád tady. Škola ho potřebuje a tak. Kultura se tam dělá…
Asi by ho obec měla dostat zpátky. Bude jej potřeba odvodnit, stávala tam voda.
Další velká stavba připravovaná za Vašeho působení byla kanalizace.
Ano, to bylo taky běhání po úřadech. Měnil se stavební zákon a všechno bylo hrozně nadlouho. 100 milionů celkem byl původní projekt. Já jsem měla od Bursíka v roce 2008 podepsané, že nám na to dá dotaci. Nakonec to tuším stálo 67 milionů, ale ještě to není úplně uzavřené a vyúčtované. My jsme projekt chystali, hlavní podíl na realizaci už měl náš současný starosta.
Myslím, že se počítalo, že využívat společnou čističku bude i Oznice?
Ale to se nestalo, protože mezi Mikulůvkou a Oznicí je dlouhý kus hluchého území. Oni si to tam nakonec vyřešili sami.
A vodovod?
Já jsem tehdy plánovala, že by se našly prameny a měli jsme svoji vodu. Nakonec se tlačí voda do kopce, ale je pravda, že to funguje.
Jinak ten vodovod jsme museli předat VaKu. Máme to teď alespoň bez starostí. Jako všechny obce u nich máme nějaké akcie, tuším za 6 milionů. Naopak kanalizaci si potřebujeme ponechat, to je pro obec zisková záležitost. V rozpočtu se musí tvořit fondy, aby bylo v případě poruchy na opravy a rekonstrukci.
Když vznikly někdy 2003 obce s rozšířenou působností, zastupitelstvo odhlasovalo, že se přidáme k Valašskému Meziříčí. Některé okolní obce spíš chtěly pod Vsetín. Od nás je to ale do ValMezu blíž a většinu úřadů už jsme tam stejně z dřívějška měli.
Je Mikulůvka nějak speciální? Některé věci jako by tu nešly, i když jinde není problém.
Tady byli lidé vždycky rozdělení na několik částí. Já myslím, že jsem s tím bojovala docela statečně. Je jasné, že nemůžete nikdy získat na svoji stranu celou dědinu. Někteří mi dávali najevo, že nejsem místní, ale já jsem prostě od rodičů dostala za úkol, abych pro Mikulůvku něco udělala. A to jsem se snažila splnit… Všechno se dělalo podle toho, jaké zrovna byly možnosti a podmínky.
Dnes, když je obec větší, škola plná dětí, schází jen pestřejší společenský život. Jinde to jde, příkladem jsou třeba sousedé přes kopec. Mám radost, když vidím, kam se Mikulůvka pomalu posouvá. Mohu to říci, protože jsem pamětník.
Sice jsem zde za Vašeho působení v úřadě ještě nebydlel, ale mám za to, že jste pro obec udělala spoustu práce. Která ovšem nikdy nekončí, to víme všichni. Děkuji Vám za vzpomínání. Nových Mikulůvčanů je zde plno a vždy stojí za to vědět, kde žijeme. Přeji mnoho zdraví, pohody a spoustu dalších let.
3. února – 11. dubna 2023