Dnes navazujeme na první část rozhovoru s Jakubem Zapletalem. Ještě zbývá spousta témat.
Jak jste se dostal k práci pro Baťovy lesy?
Před příchodem sem jsem dělal vedoucího polesí na Střední lesnické škole v Hranicích. Tam jsem se poprvé potkal s paní Sonjou Baťovou. Velmi na mne zapůsobila, nikdy dříve nebo později jsem nepotkal nikoho takového.
Byla něco jako mimozemšťan?
V jistém smyslu. V jejích 85 letech jsem s údivem sledoval, jak byla vitální, schopná, informovaná, jak jí to myslelo. O panu Baťovi se povídají různé historky a po setkání s ní už nepochybuji o tom, že většina věcí může být pravda. Asi jsem tehdy paní Baťovou zaujal, protože jsem později dostal možnost sem nastoupit.
Když jsem v roce 2015 přišel do firmy, musel jsem si nejprve zvykat. Ze začátku jsem měl pocit, že jsme příliš uzavření. Já jsem byl zvyklý ze školního prostředí stále s někým komunikovat, to zde nebylo prioritou. Také je pravda, že jsem přišel přímo do vedení společnosti, takže jsem zde nezačínal jako hajný či s pilou v lese. Nebyla příležitost si vybudovat vztahy a zázemí. Lidé tady na Valašsku mají větší odstup od šéfa, než jak jsem to poznal v předchozím působišti. Navíc se mi potvrdilo, že naši firmu místní lidé nějak zvlášť rádi neměli. Ovšem zřejmě je to hluboce zakořeněno právě z období navracení majetku po roce 89.
Dnes a denně se snažím změnit názor lidí na naši firmu. Prezentovat ji jako vstřícnou a otevřenou. A pomalu to začíná mít výsledky. Teď už za námi chodí zájemci o zaměstnání sami. Mimochodem pracovníci z lesa obecně neuvěřitelně mizí, těžká práce skutečně netáhne. Častý je i názor, že možná není potřeba v lese hospodařit vůbec. Musím ale říct, že šikovní lidé z Mikulůvky u nás pracují stále.
Celkově mám zkušenost, že veřejnost vnímá hospodaření v lese spíše negativně. Vidí v lese něco jiného, než my lesníci. Pro pochopení, jak les funguje, chybí obyčejnému člověku mnoho teoretických znalostí. Naším úkolem je udržet v hospodaření a fungování lesa rovnováhu.
Prostě vše, co děláme, má v sobě nějaký vyšší baťovský princip a kontext života ve firmě i v okolí. No, vlastně se dá říct, že je to hlavně v komunikaci. Musíme co nejvíc mluvit a být v kontaktu… ale je pravda, že to těžko můžete chtít od každého. Chtít to po lidech, kteří jsou sice skvělí ve své odborné práci v lese, ale nemají nějaký extra talent jako nějaký tiskový mluvčí. Nakonec kvůli tomu je ani nezaměstnáváme. Ale pracujeme na tom, i Den otevřených lesů učí naše zaměstnance komunikovat.
Ano, byli jsme už podruhé a bylo to pěkné. To jste nevymysleli přímo vy, že?
My jsme se přidali k celorepublikové akci, kterou zorganizovalo sdružení vlastníků lesů, jehož jsme členy. Dříve ve školním polesí jsem měl stálý kontakt s návštěvníky. Hlavně se tam ale ve velkém provozovala lesní pedagogika – to je vlastně hravá forma poznávání přírody. S lesníky o lese přímo v lese. Dnes je plno netradičních škol, které kladou důraz na jiné věci, než známkování a samé jedničky.
Takže jsme u nás vyškolili první tři hajné. Dnes máme všechny THP pracovníky teoreticky připravené k akci. A připravujeme další krok. Tady přes cestu je maštal, která se snad v brzké době promění v zázemí lesní pedagogiky, „novou hájenku“. Na celém Valašsku není organizace, která by s lesní pedagogikou pracovala a učila děti od školky do nějakých patnácti let o lese. Takže je to úkol pro nás. Letos by měla být hotova studie, jak to celé bude vypadat. Vlastníci jsou těmto plánům nesmírně nakloněni. Bude to zázemí pro děti i ostatní návštěvníky, kvůli počasí nemůžete být stále jen venku. Následně zaměstnáme odborníka – lesního pedagoga, který nebude mít spoustu praktických povinností jako hajní a další naši zaměstnanci, ale bude se moci zaměřit na koordinaci celého vzdělávání, komunikovat se školami a podobně. Jenom těmito kroky můžeme změnit pohled lidí na nás a celé lesní hospodářství. Běžný ochránce přírody má zájem o konkrétní rostliny, živočichy nebo určité místo, ale my tady pracujeme s celou krajinou.
To zní zajímavě, ale kdo to celé zaplatí? Investice, lidi…
Nic z toho není výdělečná věc. Ani na nule nebudeme, ovšem takové je naše zadání. Chceme obětovat část zisku a vložit jej do vzdělávání veřejnosti o životním prostředí a lese samotném. Jistě, je to celé podmíněno tím, že podnik má a bude mít nadále nějaký zisk. Ale to je primární u každé firmy. Zde vidíme onu známou trvalou udržitelnost. Musíme plánovat tak, abychom za dvacet let nezjistili, že jsme lesy zničili a nezůstalo nic.
Takže na konci vezmete část zisku a vrátíte ji do podobných věcí.
No vlastně už od začátku máme v ekonomickém plánu nastaveno, kolik je určeno právě na podobné aktivity. Plánujeme dlouhodobě a kvůli jednomu horšímu roku nemusíme hned omezovat další záměry. Celé to stavíme téměř od nuly, začali jsme přibližně v roce 2015. I když už dříve k nám jezdily děti z dětského domova v Liptále, který podporuje Baťa a.s ze Zlína. A přestože tato firma s námi nemá formálně nic společného, držíme se stejných baťovských myšlenek. Proto spolupracujeme i na takových projektech. Když si však od nich chceme nechat ušít boty pro zaměstnance, jsme pro ně normální zákazník.
Dobrá, asi už rozumím tomu, jak se snažíte přemýšlet a směřovat podnik. Buďme teď ale konkrétní a vraťme se pomyslně domů do Mikulůvky. Co já jako obyvatel naší obce po vás můžu chtít? Co děláte, co nabízíte?
Občanům prodáváme dříví, sazenice lesních dřevin ze školky, můžete si od nás koupit vánoční stromek. Také máme v nabídce zvěřinu a pro zájemce organizujeme poplatkové lovy. Od podzimu se chceme zapojit do agrolesnictví – na našich zemědělských pozemcích vysadíme ovocné dřeviny, takže by za pár let mohlo být v nabídce i ovoce. Jistě to nebudou jablka za 7 korun, ale někdo určitě ocení, že se nejedná o nějakou průmyslovou velkovýrobu. Následně to zkombinujeme s farmovým chovem zvěře. Pozemky tak budou mít dvojí využití. A přidáme k tomu celému i onu lesní pedagogiku. Skvělá kombinace pro valašské podmínky, i když to nebude pravděpodobně pro firmu o výrazném zisku. Agrolesnictví jinde na lepší půdě funguje spíš formou menších polí s několika alejemi stromů mezi obilím či řepou místo původních velkých lánů. Mimo zemědělských plodin pak získáte například dřevo k dalšímu využití.
Takže lesy a k tomu polnosti. Rozšiřujete své zaměření?
Osobně jsem velkým kritikem dnešní podoby zemědělství, obrovských ploch, velkých traktorů a nulové udržitelnosti. Tady u nás v lese se už dávno projevily problémy podobného přístupu ve formě kůrovcové kalamity. Naši předkové prostě založili ohromné plantáže smrku na nevhodných stanovištích. Samozřejmě to tehdy asi nedokázali původní vlastníci předvídat, i když se už kdysi ozývaly odmítavé hlasy tehdejších odborníků. Potřeba dřeva byla taková, že velkovýroba dostala přednost. Bohužel zemědělství na polích dnes funguje podobně. Ve škole nás obrazně učili, že dobrý lesník je ten, kdo to udělá nejlevněji a vytěží nejvíc dřeva. Dnes víme, že je to neudržitelné. Do budoucna se lesy promění a budou smíšené. Lidé nemají problém si zvyknout.
Jako lesník potřebujete mít opravdu široký náhled do spousty oborů, abyste si to vše dokázal představit fungovat jako celek. Ano, chtěli bychom, aby vše bylo ideální a podle posledních trendů, ale musíme hledat praktickou cestu, jak hospodařit, aby to vyhovovalo všem.
Co je ten hlavní problém, se kterým ve vašem oboru bojujete?
Největší problém u nás v Česku je 50 % státních lesů. Nepoužívají pro své zaměstnance motivační systém. Funguje to stylem jako státní správa. Máte tam velmi omezené možnosti se posouvat kupředu. Pracujete s něčím, co není vaše. Mimochodem – centrála Lesů ČR se z Hradce Králové snaží řídit úplně vše do detailu, což naprosto demotivuje pracovníky a brzdí rozvoj celého státního lesnictví obecně. Je to prostě gigantický podnik se spoustou zaměstnanců. Například v Polsku na to jdou úplně jinak a také jim to funguje mnohem lépe.
Nejjednodušší hospodaření je takové to mechanické pěstování lesa. Tam ale chybí dlouhodobá vize, postrádá snahu o zachování vlastního majetku. Za socialismu měl přednost smrk, protože to žádal průmysl. Minulý režim lidem omezil vlastnictví a zničil tak jejich vztah k půdě a hospodaření. Totálně se změnila naše mentalita, pro mnoho zemědělců je stále nemyslitelné nějaké zazeleňování krajiny podle osvědčených dávných zvyklostí. Žijí stále v dobách, kdy těžké traktory a buldozery za socialistické kolektivizace rozoraly meze a remízky, které tam byly stovky let. Tuto osvětu vnímám jako svůj osobní velký úkol mimo mou práci v lese. S krátkozrakým uvažováním mnoha lidí je nutné neúnavně bojovat. Soukromí majitelé si problém už dávno uvědomují.
Protože prodáváme i sazenice stromů, vidíme, jak lidé znovu začínají vysazovat osvědčené ovocné dřeviny jako náhradu za chemicky ošetřované produkty ze supermarketů. Tady na hájence máme nyní stromky, kterým by se zde mělo dařit i bez pesticidů.
Jen stručně jsme naťukli téma cesty, po které jsme byli zvyklí se dostávat nahoru na Lázy. Co s ní tedy bude?
Když jsem mluvil o naší popularitě – tady v Mikulůvce může být dílčím problémem i průjezd, který jsme museli omezit. Naše důvody byly závažné a není na nich příliš co diskutovat.
Začal bych z jiné strany. V poslední době mi velmi vadí taková nějaká agresivita mezi lidmi. Třeba pro příklad fyzické konflikty na hokeji mezi Zlínem a Vsetínem. Člověk už nemůže vzít na zápas děti, aby se o ně nebál. No a včera do mne v autě na silnici z Lázů do Kateřinic narazil v rychlosti člověk, který, jak vím, ani nemá zaplacené povolení pro průjezd. Zajel jsem pak k němu domů, ani mi neotevřel. Takže mám odřené auto a další nepříjemnou zkušenost. Letos tam někdo přejel jednomu našemu hajnému nohy.
Dnes můžu říct, že jsme dva roky přemýšleli, jak rozumně zařídit, aby lidé z Mikulůvky a z Lázů mohli přejíždět tady přes naše pozemky. A nenašli jsme řešení. Zkoušeli jsme půjčovat čipy k otevření závory, ani to nefungovalo, nedalo se to uhlídat. Dnes někoho pustíme opravdu výjimečně. Druhá cesta, ta do Kateřinic, je širší a výrazně kratší, tam zatím závora není. Na mikulůvské straně poslední roky tak vzrostl provoz, že jsme nebyli schopni řádně dělat naši práci. Nemůžeme si dovolit ohrožovat naše zaměstnance a nemáme čas nahrazovat policii a kontrolovat povolení. To není náš úkol. Ovšem bez toho celá věc nemůže fungovat, už jsme si to ověřili. Když jsme měli jednu dobu pokaženou závoru, museli jsme začít znovu fyzicky zastavovat vozidla. A mnoho aut bylo z daleka, žádní místní obyvatelé. Dovedu si představit, že sousedé by tu v budoucnu projíždět mohli. Ovšem nenašli jsme reálné řešení, jak to technicky zvládnout. Jakékoliv rozvolnění vždy znamenalo problémy a obrovský nárůst konfliktů. Stále dokola couvající kládovka plná dřeva kvůli zavazejícím autům, vyhrožování a nadávky zaměstnancům a podobně. Dnes je nám ve firmě všem lépe. My tu pracujeme, nejsme zde pro zábavu. Nyní konečně neřešíme stížnosti našich lidí. Možná někdy něco změníme, ale určitě to nebude zítra.
Mluvíme spolu už dlouho. Nemůžu Vám ale zapomenout poděkovat za dřevo, které jste nám poskytli na tradiční jarní oslavu Čarodějnic. Za to jsme byli velmi vděční.
Taková spolupráce je pro nás vlastně automatická. Opravdu chceme podporovat společné vztahy. Je spousta věcí, které vidět nejsou, ale spolky, obce a neziskovky mají u nás dveře otevřené. Naši vlastníci jsou s tím naprosto srozuměni, odpovídá to těm zmíněným baťovským principům.
Velmi děkuji za čas, který jste si na mne našel. Myslím, že pro každého obyvatele Mikulůvky je zajímavé i užitečné vědět, koho má za souseda. Byl bych rád, abychom společně dobře vycházeli a potkávali se s úsměvem při všech možných příležitostech. Myslím, že Vás osobně i s rodinou rádi uvidíme na nějaké obecní akci či se potkáme při jiné příležitosti.