Červen ’23
Dnes jsem navštívil pana Jakuba Zapletala. Má na horním konci Mikulůvky služební byt. Nebo spíš domeček. Velký dům se zahradou. Má tam také dva rybníky a kousek lesa. A vlastní závoru.
Dobrý den pane Zapletale. Ještě se moc neznáme. Bydlím sice v Mikulůvce už deset let, ale bylo jen málo příležitostí se potkat. Jak se máte?
Dobrý den. Díky za optání. Nejsme vlastně úplně Mikulůvčané. I když zde bydlíme a pracujeme už několik let, neměli jsme prozatím v plánu se tu usadit natrvalo. Ale je pravda, že už si to pomalu dokážeme představit.
Nastěhovali jsme se sem do nového v roce 2019, náš dům však má svou historii. Hájenka zde stála už za první republiky. Tohle místo začíná v poslední době působit docela jinak. Hlavně proto, že se kvůli kůrovci a také díky rekonstrukci rybníků otevřelo a prosvětlilo. Určitě je to tu útulnější, než bývalo dříve.
Asi bych na Vás měl prozradit základní věci. Takže. Jste jednatelem Baťových lesů. Vlastně něco jako ředitel. Nastoupil jste na místo po svých předchůdcích a i když jste „jen“ zaměstnanec, bezprostředně zde prezentujete odkaz rodiny Baťovy. Co to vlastně všechno obnáší?
Ano, je to tak. Pan Tomáš Baťa začal s nákupem zdejšího velkostatku a lesních majetků v roce 1918. Vsetínskou část pak přikoupila jeho manželka Marie Baťová o dvacet let později. Slavili bychom tedy 105 let firmy, kdyby naše zdejší působení nebylo přerušeno socialistickými pořádky. Mimochodem právě to smutné období já osobně považuji za ohromnou chybu, která poškodila všechno – společnost, vztahy i myšlení lidí. To vše se bude narovnávat ještě hodně dlouho.
Lesy pak byly Baťově rodině navráceny v roce 1992 – mimochodem z celého balíku původně zabaveného majetku získali zpět naprosté minimum. Tomáš Baťa samozřejmě vlastnil zejména továrnu ve Zlíně a další nemovitosti. Kromě našich lesů a zlínské vily však jeho potomci nedostali zpět nic, ani žádnou finanční náhradu. Stát sebral, co mohl, a místo vracení pak po revoluci většinu rozprodal.
Tomáš Baťa junior, onen starý šedivý pán z fotek, byl neuvěřitelně velkorysý, že po té na Československo nezanevřel. I přes tyto křivdy se sem stále vracel a navazoval na odkaz svého otce. Ten už za první republiky velmi pečoval o to, aby celou českou společnost morálně pozvedl. Možná z toho důvodu neměl rád „Prahu“ a nikdy nešel do vysoké politiky, i když měl takové nabídky.
Jakým způsobem se o vás majitelé zajímají? Jak často přijede někdo od Baťů podívat se na hospodaření?
Když v roce 2008 pan Baťa zemřel, rodina v čele s jeho manželkou nastavila nová pravidla. Majitelé sem dnes jezdí dvakrát ročně na „Board meeting“. Vedení tvoří pětičlenný sbor poradců.
V současnosti rodinu Baťovu reprezentují děti pana Tomáše juniora a jeho manželky Sonji. Přímým vlastníkem naší firmy je švýcarská nadace Bata Shoe Foundation vedená jednou z dcer, paní Monicou Pignal. Její synovec Victor Schmidt, formálně náš nejvyšší šéf, k nám létá z Kanady. Má na starosti mnoho nemovitostí v Evropě a Asii včetně našich lesů.
Zkusme konkrétně k Vám. Pokud jste dnes místním šéfem firmy, jak dlouho jím budete? Jak často se mění vedení společnosti? Jak dlouho budete bydlet v Mikulůvce?
To asi nejde přesně říct. Minulý ředitel Karel Hnilica i jeho předchůdce Miroslav Hovořák končili oba v důchodovém věku. Když jsem do firmy nastoupil, byla plánovaná změna na rok 2021. Nakonec jsme se střídali už o rok dříve. Pokud se mnou bude vlastník spokojený, nemáme určen nějaký termín střídání. Nyní si nehledám jiné uplatnění.
Vy jste tedy přímo odkud?
Já jsem od Holešova, i když jsem se narodil ve Zlíně. Původem tedy na rozhraní Valašska, Slovácka a Hané. Možná to Slovácko mi bylo vždycky nejblíž.
A jaké to tedy je, bydlet tady u nás?
Poprvé se nám sem nechtělo, toto místo bylo dost nevlídné. Jakmile jsme začali rekonstrukci rybníků, na které se podle archivních materiálů pořádně nesáhlo od roku 1954, začalo se to tu proměňovat. I bez dotací jsme je odbahnili, vykácelo se nejbližší okolí a dnes sem svítí slunce a je tu moc příjemně. Mimochodem tento rybník je mimo Bečvu jediným zdrojem vody pro případ lesního požáru.
Když jsme se nastěhovali, neměl jsem na Mikulůvku příliš názor. Možná bych řekl, že tak jak je obec dlouhá, zdály se mi dlouhé i vztahy lidí mezi sebou. Navíc kvůli kůrovcové kalamitě jsme uzavřeli tady tu cestu a to zřejmě nepřispělo k naší popularitě. Asi se pak očekávalo, že postupně ten zákaz odvoláme. Ovšem protože tady u cesty přímo bydlím a mám vše z první ruky, spíš jsem se utvrdil, že uvolnění pravidel zatím nepřipadá v úvahu. Za kovidu se úplně změnil celý svět v tom smyslu, kolik zde přibylo lidí, turistů a podobně. Bylo to vidět i na množství aut, která tu neustále projížděla i různě parkovala. Ani autobusy se neměly kde otočit.
To je mimochodem výrazný zážitek – v pět hodin vás tu vzbudí autobusy. Je pozoruhodné, kolik jich tu za den projede. Každopádně je to pořád lepší, než náš dřívější pobyt v Loučce ve služebním bytě u hlavní cesty. Od jara do podzimu řvoucí motorky. To byl děsivý zážitek.
Zeptám se takto. Lidé se na světě střídají. Okolní krajina je tu odnepaměti. Vy jste zde s firmou už celé století. Mikulůvka je tady určitě déle a pravděpodobně bude i za další stovky let, to u nás možná Baťova rodina už hospodařit nebude. Myslím, že nějaká forma spolupráce a komunikace je mezi námi všemi nezbytná. Jak vlastně přistupujete k tomuto partnerství? Jistě se to netýká jen Mikulůvky, působíte na více místech.
Majetek máme na 14 katastrech a potkáváme se s mnoha lidmi. A je potřeba říct, že máme zadání, které vychází z Baťova celkového společenského přístupu – maximální spolupráce s komunitou. Mezi základní baťovské principy patří podpora vzdělávání a aktivit, které mají nějaký přesah. Není smyslem pouze zisk.
Jen obecně bych řekl, že my tady v České republice pořád doháníme, co jsme ztratili za socialismu. Ano, stoupá nám životní úroveň, roste také nerovnost mezi lidmi. To je asi přirozené. Můj pocit ale je, že v posledních letech hledíme každý jen sám na sebe. Většina lidí se stará pouze o své záležitosti a jejich zájem končí u vlastní branky. O důvodech můžeme debatovat dlouho. Možná to bude i tím, že spoustu dobrých záměrů lze snadno zneužít a z toho pak pramení něco jako zatrpklost….
My u Baťů máme úplně jiné zadání – abychom v rámci možností se všemi spolupracovali a pomáhali společnému cíli. Samozřejmě to nesmí být na úkor majetku. Dobře spravovaná firma nám generuje zisk, který pak můžeme používat nejen pro sebe, ale právě pro společný účel.
Tedy proto jste pořádali Den otevřených lesů?
Můžeme to vzít jako příklad, i když reálně se jedná o komplex mnoha věcí. Na první ročník přišlo něco přes padesát návštěvníků. Letos už to bylo 200. A to je asi optimální množství lidí, které dokážeme dobře zvládnout. Příští rok budeme určitě pokračovat, stále získáváme další zkušenosti do budoucna.
My jsme teď jako firma na začátku nové éry. Když ještě pan Baťa junior řídil vrácený podnik, věnoval nám spoustu svého času a velmi se průběžně zajímal. Jezdil sem nejméně dvakrát ročně. Dotazoval se často i telefonicky, jak to vypadá s lesem, co lidi, jak se mají… a tak dále. Samozřejmě dnešní vlastníci už nejsou Češi, nenarodili se tu. Ovšem cítí hlubokou úctu ke svým kořenům a uvědomují si, že jsme všichni ve firmě nositeli toho původního jména, přístupu a filozofie. Chtějí, abychom jménem rodiny Baťovy pokračovali v odkazu a rozvíjeli jej do budoucna. Od roku 2020 máme za úkol rozšiřovat majetky, i když já dnes mám za to, že jsme už promeškali vhodnou dobu. Je zde v okolí už mnoho zahraničních vlastníků, ovšem jen my máme historické základy v Československu.
Komentáře jsou uzavřeny.