Ahoj Sylvo. Děkuji za čas, který mi věnuješ. Oslovil jsem Tě s žádostí o rozhovor, protože žiješ u nás v Mikulůvce a děláš věci, které přesahují obec i kraj. Chci Tě proto představit i lidem, kteří třeba nic netuší. Řekl bych, že máš šikovné ruce, ale to by bylo hodně málo…
Ahoj Milane, děkuji velice za Tvůj zájem o rozhovor. Určitě mě již v Mikulůvce znají, bydlíme tu 16 let.
Jak jste se sem dostali?
Jsme ze Vsetína a hledali jsme v okolí dům. Spíš směrem na Velké Karlovice kvůli přírodě a lyžování. Navíc jsem dojížděla do Karlovic v době studia na praxi ke koním. Dlouho se nám nedařilo nějaký dům najít. Objížděli jsme nabídky, ale nic, co by odpovídalo našim požadavkům, nebylo v nabídce. Po půlroce hledání nám nabídli v realitní kanceláři pěkný dům na Mikulůvce. Byl listopad, pršelo, moc se nám na prohlídku jet nechtělo. Byli jsme rozhodnutí začít znovu hledat až na jaře. Dům byl ve finále velice pěkný a udržovaný. Majiteli jsme se líbili, padli jsme si navzájem do oka. Ještě jsme neměli ani vyřízené všechny papíry a už jsme tu sázeli česnek.
Tak to máte lepší skóre než my, jezdili jsme po okolí víc než dva roky, než jsme skončili v Mikulůvce.
Hodně nám pomohlo, že jsme navštívili nemovitostí více, proto jsme se byli schopní se rychle rozhodnout. Už jsme měli nějaký obrázek o tom, co se kde nabízí.
16 let – to znamená, že už jste měli 2 kluky.
Ano, Ondru 5 let a Vojtu 1,5 roku. Přišli jsme z města. Na život na vesnici jsme si chvíli zvykali.
Byli jste tu cizí nebo jste tu už někoho znali?
Já jsem tu neznala téměř nikoho. Byla jsem tenkrát na mateřské dovolené. Milan tu znal lidi z práce. Také jsme tu byli ještě před nastěhováním na mysliveckém plese. Pro mne byla Mikulůvka nová. Znala jsem od dětství Tůmovy od koní. A ještě naše sousedy, se kterými jsem vzdálenější rodina.
Čím jsi vlastně dřívějším zaměřením? Kde jsi dříve pracovala?
Já jsem původním povoláním dostihová jezdkyně. Dobu od 11 do 21 let jsem prožila u koní. Vystudovala jsem v Kroměříži obor Chovatel koní, dostihový jezdec. Na praxi jsem jezdila do Tlumačova, do Napajedel a do Velkých Karlovic k Františku Holčákovi. V 18 letech jsem odjela pracovat k dostihovým koním do zahraničí. Když jsem se vrátila zpět domů, odjezdila jsem ještě několik dostihů. Už jsem ale pracovala v továrně. Večerně jsem studovala soukromou školu Kostka na Vsetíně, obor Podnikání a vedení firmy. Bylo to velice náročné.
Roman Tůma mi po nějaké době zprostředkoval práci v keramické dílně na Oznici. To mne velice bavilo. Pracovala jsem tam do své první mateřské dovolené. Dojížděla jsem ze Vsetína a vůbec by mě nenapadlo, že se časem přistěhujeme na Mikulůvku.
A pak byla mateřská, rozumím. Co jsi plánovala dále? Až půjdou děti do školy?
Na mateřské dovolené jsem byla 7 let. Oba kluci měli zdravotní problémy, což mne posunulo k alternativním medicíně. V roce 2009 jsem se začala intenzivně věnovat Bachovým esencím. Studovala jsem v Praze u zahraničních lektorek z Bachova centra z Anglie. Jsem Certifikovaný praktik Bach International Education Programme. Mám za sebou spoustu přednášek na toto i další podobná témata.
Ke koním a práci ve fabrice jsi se už vůbec nevracela?
Ne, nevracela. Měla jsem vždy blízko k výtvarným činnostem. Jako dítě jsem navštěvovala fotokroužek, výtvarný kroužek a keramiku. Nakonec zvítězili koně.
K tvoření jsem se vrátila na první mateřské dovolené v roce 2001. Dlouho jsem tvořila pouze pro relaxaci. Postupně jsem ale zjistila, že potřebuji změnit obor a od esencí a homeopatik se přesunula k tvorbě. Dříve jsem pracovala spíše po chvilkách, pak už systematicky a pravidelně. Bylo nutné získat nějakou rychlost a zručnost. V roce 2016 jsem získala certifikáty na cínování a pak i hedvábí.
Můžu se zeptat, jak jsi si vlastně vybrala, co chceš dělat, tvořit? Byla to náhoda, že jsi začala s cínováním? Nebo jsi chtěla hlavně malovat?
Pracovala jsem s Bachovými esencemi a postupně jsem se přesunula k minerálům, protože jsou mi bližší. Chtěla jsem vytvářet šperky z minerálů, které budou člověka zdobit a harmonizovat současně. Zákazníci si často raději koupí něco pro radost, co jim i pomůže, než by pravidelně užívali kapky.
Objevila jsem na techniku cínování. Je to naše česká metoda, která je známá přibližně 15 roků. Cín je měkký, poddajný a přizpůsobivý. Pustí vás do úplně jiné originální tvorby, která je cenově dostupnější než šperky z drahých kovů. Vytvářím šperky, prsteny, spony do vlasů, náušnice, klíčenky, náramky a osobní talismany na míru. Každý kus je originál.
Takže aby to léčení fungovalo, je třeba mít kámen u sebe.
Ano, je to lepší. U nás v Česku mají lidé minerály hodně v oblibě, i děti. Cínovaný šperk může být lépe prakticky použitelný než drahé kovy.
V tom, jak pracovat s kameny a cínem, máš také nějaké vzdělání?
Cínování se věnuji od roku 2014. Navštívila jsem tři kurzy. Školy s touto technikou prozatím nejsou. Na začátku nebylo moc příležitostí se něco dozvědět a naučit. Žádné knihy, jedno video na internetu. Kdo něco uměl, tak si vše pečlivě střežil. Na spoustu technických věcí jsem musela přijít sama. Dnes působím jako cínařka a lektorka kurzů. Mám šperky v mnoha zemích Evropy, v Austrálii, Americe a v Asii. Většinou je tam lidé vyvezli jako dárky. Jako českou řemeslnou tvorbu.
Na cínování máš regionální značku?
Jsem držitelka regionální značky Beskydy originální produkt pro Cínovaný šperk a Malované hedvábí. Kromě papírování bylo třeba připravit odbornou prezentaci před jedenáctičlennou komisí, která pak o žádosti rozhoduje. Regionální značka mi otevřela dveře na některé akce. Dostala jsem se do médií, časopisu Praktická žena Kreativ a také do lokální televize. Vlastně tak zviditelňuji Beskydy, Valašsko a také Mikulůvku. Používám i vlastní webovky www.originalyzvalasska.cz.
Je u nás více držitelů certifikátů na cínování? Jak speciální je to obor?
V Česku je mnoho oblastí a každý region má svoji značku. Je spoustu tvůrců šperků, kteří využívají různé techniky a materiály. Regionální značku pro cínovaný šperk máme dvě cínařky, tvorba z hedvábí je rozšířenější.
Když už to zmiňujeme – jak jsi došla k malování na hedvábí?
Před lety jsem na Mikulůvce vedla dva roky děti ve výtvarném kroužku ve škole. Vyráběli jsme hodně věcí a učili jsme se spoustu výtvarných technik. Vyráběli jsme z hedvábí šátky pro holky a kravaty pro kluky. Osobně mne tato práce nadchla. Zakoupila jsem si další pomůcky – rámy na hedvábí a různé druhy barev. A začala jsem tvořit svou metodu, kterou používám dodnes a vyučovala jsem ji později i v kurzech pro dospělé.
Takže jsi dělala s dětmi ve škole. Na mateřské.
Kroužek fungoval dva roky a myslím, že jsme si s dětmi užili. Měli jsme také vernisáž na obecním úřadě a týden výstavu. Při třetí mateřské dovolené jsem ale už s kroužkem nepokračovala. Oslovilo mě nové vedení školy i pan starosta, ale neměla jsem již tolik časového prostoru. Kroužek celkově vyžadoval tak 6 hodin týdně. Nebylo to jen malování, vyráběli jsme věci ve 3D, sháněla jsem materiály, návody, zkoumala dopředu různé výtvarné techniky.