Dobrý den, paní Geržová. Jsem rád, že jste ochotná mi něco povědět o naší obci a o tom, co jste zde všechno zažila. Jak už jsem psal v rozhovoru s Lubošem Adámkem – mým cílem je poznat Mikulůvku z různých pohledů. A umožnit i lidem, kteří jsou tu třeba krátce, aby se něco dozvěděli o její historii a svých nových sousedech.
Také dobrý den ještě jednou. Dokud si něco pamatuji, ráda čtenářům svoje zážitky předám… Přeci jenom bydlím tady v dědině už 68 let.
Začali jsme si tu u čaje rozprávět o Karlu Gottovi, ale to do povídání o Vás a Mikulůvce úplně nepatří. Manžela Štěpána máte zrovna v nemocnici. Přiťukli jsme si na jeho zdraví. Jak se mu daří?
Měl problémy už od podzimu a po novém roce skončil na intenzivní péči. Nějaká infekce, zánět. Chodím za ním každý den a nevypadal poslední dobou dobře. Když jsem s ním mluvila, usínal, dostával kapačky, špatně vypadal… Teď jsem tam přišla v pondělí a děda seděl na posteli. Nedávali mu velkou šanci na nějaké velké zlepšení, ale možná bude mít zrovna štěstí. Dnes už mne poznal hned ve dveřích. On celý život pracoval, takže není žádná máčka. Nepije, jedl vždy střídmě….
Už jsme spolu 12. února 40 let. Chci za ním vyrazit s dortem, aspoň symbolicky. Už jsme spolu zažili spoustu věcí.
Ale pěkně se o mě teď starají děti, nosí mi jídlo a já v sobotu a neděli nemusím moc vařit.
Dodatek 24.2. Pan Gerža už je z nemocnice doma a zdá se, že se mu daří s nemocí bojovat. Přejme celé rodině jen to nejlepší.
Vy jste hrozně fit. Já Vás vidím třeba na ulici a Vy jste na svůj věk pořád v kondici.
Já jsem se musela zbrchat, jak šel Štěpán do nemocnice. Už mne nic nebavilo, ale tady to mne postavilo na nohy. Možná je to taky moje optimistická povaha. Pořád něco nového vidět, číst, poslouchat. Zdraví zatím slouží, jak potřebuji, ale pohyb se zpomaluje….
Vy jste původem z Mikulůvky?
Já sem patřím. Jsem tedy narozená ve Zlíně na konci roku 1937, bydleli jsme tam na bytě a prý jsme se měli dobře. Začala jsem tam i chodit do školy. Měli jsme však v Mikulůvce z dřívějška dům. Tehdejší národní výbor v roce 1945 otce vyzval, ať se sem buď přestěhuje, nebo ubytuje místní nájemníky. Tak jsme Zlín opustili.
V Mikulůvce jsem pak nastoupila do třetí třídy. Bylo to se mnou těžké. Psala jsem levou rukou a snažili se mne přeškolit na pravou. Chodila jsem na doučování do ředitelského bytu – tam co je dneska nově pátá třída. Pak se mi začalo konečně dařit. Další roky jsem byla ve škole v Jablůnce. Tam jsme byli zvlášť holky a kluci ve třídách po čtyřiceti. A náš třídní učitel to bral vážně a opravdu nás všechno naučil.
Pak jsem se chtěla jít do učení do Zbrojovky, ale rodiče mne poslali na další dva roky na studia. Dostala jsem se do Valašského Meziříčí na obchodní školu. Mimochodem v těch letech (1954, jak píše spisovatelka Mornštajnová) zasáhla ValMez tyfová epidemie a mnoho lidí umřelo.
Takže ano, jsem z Mikulůvky.
Tady jste celou dobu bydleli?
Tento dům číslo 13 vedle hospody sice postavil děda, ale když přišla v roce 1929 krize, musel jej dát do dražby. Otcův strýc jej však pro nás vykoupil zpět a rodiče ho spláceli od svatby až do roku 1950.
Otec byl mikulůvský rodák. V 18 letech šel k Baťům do Zlína. Pracoval na pneumatikách a dařilo se mu, nějaké peníze vydělal. S maminkou se seznámili právě tam a zůstali „baťovci“ až do roku 1945. Měl hlavu na matematiku a také svoje zásady. Navíc byl velice přísný. Byl velký karbaník, když jsme hráli doma karty, maminka musela vždycky jednu kartu zašantročit, abychom mohli skončit a jít spát. Ona byla z Lačnova, dělala prodavačku. Nejdřív v obchodě u Škrabánků a pak v Jednotě. Rodiče před námi neřešili žádné finanční problémy a nikdy se spolu nehádali. Ani v roce 1953, když byla měnová reforma. Naši byli různého vyznání, ale podařilo se jim to ustát. I přes to, že mezi nimi dělala kvůli tomu rozbroje babička.
Tatínek se později nepohodl se svými spoluvěřícími a společně jsme se rozhodli vystoupit z církve. Přestala jsem chodit do kostela, když mi bylo 19 let. Nic mi to neříkalo. To jsem se už poprvé vdávala.
V roce 1954 jsem hned po škole nastoupila do Spořitelny a pak po 6ti letech do Státní banky. Když všichni vstupovali do KSČ, přišlo mi to normální. A v práci jsme z toho měli ohromnou srandu, byla tam dobrá parta.
A dojížděla jste z Mikulůvky do města?
1956 jsem se provdala a od roku 1960 jsme pak bydleli na Vsetíně. Stále jsem se ale do Mikulůvky vracela a naše děti trávily s babičkou a dědou volný čas. Pořád jsem znala zdejší lidi.
15 let jsem v bance dělala úvěrářku a měla na starosti 25 JZD. Takže jsem musela mít sježděný celý okres a znala jsem ve stáji skoro každou krávu. Jednou mne třeba pan Kachník na dvoře v Hošťálkové musel zachránit a odnést na zádech, když jsem utopila v bahně botu.
Právě v zaměstnání jsem se dozvěděla, co jsou to obce, družstva, státní podniky a komunální sféra, protože jsme tyto organizace financovali. Byli jsme úředníci, takže jsme kontrolovali, jestli v účetnictví jsou správně zapsané peníze a výplata je dobře rozdaná a tak. S těmi lidmi v družstvech se dalo slušně vycházet, takže jsme měli dobré vztahy. Oni nás potřebovali a my jsme jenom hleděli, aby vše v papírech sedělo. Pár chyb a podvodů jsme samozřejmě našli. Prostě zásoby, rozvaha a hospodářský výsledek v praxi. Občas chlapi vytáhli flašku a na místě jsme sepsali zprávu z kontroly… To zaměstnání nás ale vychovalo, měla jsme nad sebou úředníky ještě z první republiky. Musela jsem se znovu naučit psát, aby to bylo k přečtení, tehdy nebyly počítače a tiskárny. V bance bylo i dobré, že jsem viděla, jak si žijí „lepší“ lidé, a proto na mne nikdo moc nemohl, abych to někde nevykládala. Ve Spořitelně a pak Státní bance jsem pak byla až do roku 1995, kdy jsem odešla do důchodu.
Tuším, že jste už dříve měla nějaké zdravotní komplikace?
Někdy v roce 83 mne potkal šedý zákal. Neviděla jsem nic, bylo to špatné. Běhala jsem po nemocnicích a podařilo se mi dostat do Zlína na operaci. Pomohl mi tehdy docent Kuběna. Měli tam denně třeba 100 lidí. To ještě nebyly lasery jako dneska. Vznikla tam postupně velká oční klinika, protože mladší doktoři se učili u pana docenta.
Pak jsem už viděla, ale potřebovala jsem brýle – 16 dioptrií. Nemohla jsem nikdy mít kontaktní čočky, nesnáším cizí předměty v očích. Tak silná skla mi dělala problémy, protože jsem viděla jenom přímo před sebe. Po letech jsem tam byla ještě jednou a dnes je to bez problémů.
To je skvělé, že se vše vyřešilo. Vraťme se sem zase zpátky. Řekněte mi, jestli byl v Mikulůvce nějaký společenský život.
V Mikulůvce to žilo, měli jsme dechovou hudbu, divadelní spolek a pořádaly se zábavy, bály a plesy. V 50. letech obec elektrifikovala Čarabovskou, vyasfaltovala se hlavní cesta a měli jsme podobně jako dnes pekárnu, kterou provozoval pan Karel Janírek. Měl vynikající chleba a pekl i tyčinky. Já jako 16ti-letá slečna jsem s ním tancovala ve Valašském krúžku v krojích a jezdili jsme i po zájezdech. Pan Škrabánek, otec naší paní doktorky Chlebovské, byl primášem cimbálové muziky, a vzpomínám na jeho velmi trefná přirovnání v různých životních situacích. To už se zakládalo JZD a lidé se báli, co přijde. I někteří moji spolužáci měli po ukončení studií problémy s nalezením odpovídajícího zaměstnání, protože byli ze zemědělské rodiny.
A co Vaše bývalá politická kariéra? Ta k Mikulůvce rozhodně patří.
Politice jsem se za mlada ještě nevěnovala, ale otec byl dělník, jeho švagři se živili také rukama a strýc pracoval v Poldi Kladno. Scházeli se všichni u nás a my děcka jsme vždy museli z domu, abychom někde zbytečně nemluvili o tom, co se u nás probíralo. Řešila se tehdejší situace, postoje Zápotockého, Gottwalda a celý poválečný vývoj. Pro mne to tehdy byl bezstarostný život, věnovali jsme se svým zájmům. Fandili jsme třeba hokeji, jak ho vysílalo rádio, když Zábrodský a celé jeho mužstvo vyhráli v letech 1947 a 49 mistrovství světa.
Jak se tehdy lidem na vesnici dařilo?
Nebylo to vždycky jednoduché. Sice si z mládí nepamatuji žádné povodně – když pršelo, zase brzo přestalo – ale někdy v roce 49 bylo naopak sucho a neúroda. No chleba jsme vždycky měli. A k tomu třeba kostka cukru a byla večeře. Nebo v roce 53, když už kvetlo obilí, napadl sníh. Prostě další problém pro mikulůvské zemědělce.
V akci „Z“ se pod dohledem pana Malého, který byl nádražák a v obci hlavní „stavební technik“, v roce 1958 začal stavět nový Místní národní výbor. To už mne zajímalo, na stavbě jsem při zdění pomáhala, podávala cihly a podobně. Později jsem s tajemníkem MNV panem Slováčkem občas něco psala.
V JZD pak jako předseda působil pan Škrla. Mikulůvka celkově vzkvétala. Díky panu Slováčkovi a následně paní Kažákové jsme měli také opravené a vyasfaltované boční cesty.
Komentáře jsou uzavřeny.